14. rozhovor - Lucie Šmahelová

S fotbalem začínala v Chrudimi a dotáhla to do první ligy i dívčí reprezentace ČR U17 a U19. Fandí Spartě, ale titul získala se Slavií Praha. Dnes trénuje naše U7, má na starost i dívčí nábory a před pár dny jsme ji zvolili jako první ženu do Dvorany slávy nejúspěšnějších odchovanců našeho klubu.

Můžeš se představit?

Jmenuji se Lucie Šmahelová. Narodila jsem se v Chrudimi, kde také nyní žiji a pracuji jako učitelka tělocviku na základní škole Školní náměstí.

Jak ses dostala k fotbalu?

S fotbalem jsem začala v klubu SK Chrudim v přípravkové kategorii. Tenkrát ještě tolik holek po trávnících nepobíhalo, a tak jsem byla spíše výjimkou. Hrát mezi kluky mi nevadilo, byla jsem dobře pohybově vybavena, a i s míčem u nohy jsem si celkem rozuměla. Kluci v týmu si rychle zvykli, že mezi nimi běhá holka a spíše si mě hýčkali. Dívka může hrát v chlapeckých týmech pouze do žákovské kategorie. Nastalo tak rozhodování, zda skončit s fotbalem a věnovat se pouze tenisu, který jsem také hrála, nebo přejít do ženského týmu. Pan Vrančík, tehdejší sekretář okresního svazu, ve mně zřejmě viděl nějaký potenciál, vnímal, že jsem fotbalem žila, a tak mi domluvil zkušební trénink v ženském prvoligovém týmu Hradce Králové. I když jsem ještě věkem nespadala do ženské kategorie, trenéra jsem zaujala natolik, že jsem s nimi druhý den, místo převzetí vysvědčení v osmé třídě, odjížděla na mezinárodní turnaj do Polska. Tímto bych také chtěla panu Vrančíkovi poděkovat, protože bez jeho aktivity bych si asi své dětské sny nikdy nesplnila. Poděkování také patří mé rodině a hlavně tatínkovi, který nesměl chybět na žádném domácím zápase. Bez podpory od rodiny se špatně dělá vrcholový sport.

Kde jsi hrála fotbal, kolik let a v jaké soutěži? Na co ráda vzpomínáš?

Jak už bylo řečeno, do ženské první ligy jsem poprvé nakoukla v Hradci Králové, kde jsem odehrála deset sezón. Po ukončení gymnázia jsem získala prvoligový titul s týmem SK Slavia Praha. Poté jsem ještě oblékala dres Pardubic a hráčskou kariéru jsem ukončila v týmu pražské Dukly. V rámci studijního pobytu v Portugalsku jsem si také na půl roku vyzkoušela tamní ligu žen. Nejraději vzpomínám na úspěchy s mládežnickými reprezentačními výběry a také na účast na universiádě v tureckém Izmiru, kde byla výborná atmosféra a také parta sportovců v čele s Bárou Špotákovou.

Kdy a kde jsi začala s trénováním?

Po ukončení kariéry v Dukle jsem se přesunula na Strahov, kde jsem působila v roli technické vedoucí u sparťanských juniorek. Pomáhala jsem zde také s tréninky a získávala první trenérské zkušenosti. Brzy na to jsem dostala nabídku stejnou pozici vykonávat také u reprezentace dívek do 17 let. Zde jsem se mohla učit od dvou velmi zkušených trenérů Karla Rady (vicemistra Evropy z roku 1996) a Evy Haniakové, mnohaleté reprezentantky. Snažila jsem se od nich vstřebat co nejvíce informací. Tato trenérská dvojice byla velmi úspěšná, protože se nám podařilo, poprvé v historii ženské kopané, postoupit do závěrečné fáze ME v Bělorusku, kam se kvalifikuje pouze 8 týmů, z nichž jeden je vždy domácí. V té době jsem si udělala základní trenérskou licenci. Na mateřské dovolené jsem své znalosti ještě prohloubila a nyní disponuji trenérskou licencí B.

Letošní sezona předčasně skončila. Jaký tým teď trénuješ a připravuješ na novou sezónu?

V současnosti působím u U7, ale od září bych se měla přesunout k těm nejmenším, jelikož tam bude s fotbalem začínat i můj syn. Pokud se nám přihlásí dostatek dívek, měla bych vést tréninky dívčího týmu. V neposlední řadě otvíráme také kroužky fotbalových školiček ve spřátelených mateřských školkách v Chrudimi, abychom k tomuto sportu a sportu vůbec přilákali co možná nejvíce dětí.

Náš klub podporuje ženský fotbal, v článku o náborech bylo uvedeno i tvé jméno. Vidíš tuto aktivitu pozitivně a co od ní očekáváš? Co říkáš na podporu ženského fotbalu celkově? Máš pocit, že se hlásí celkově na fotbal víc nebo naopak méně dívek, než dříve?

Já tyto aktivity vítám. Sama jsem prošla obdobím, kdy to dívky neměly úplně jednoduché. Trénovaly jsme na škvárovém hřišti, po práci či škole bez jakékoliv regenerace. Dnes se tyto podmínky pomalu vylepšují a hráčky ve Slavii či Spartě dostávají celkem slušné peníze, ačkoliv s mužským fotbalem se to ani zdaleka srovnat nedá. Stejně tak jako ženský fotbal jako sport. Často slýchávám kritiky na ženskou kopanou, ale tito lidé by si měli uvědomit, že ženy disponují odlišnými fyzickými dispozicemi a všechny sporty se v mužském a ženském podání odlišují. Dělá mi radost, když vidím, že se holky od nás prosazují v zahraničních soutěžích a mají možnost si vyzkoušet podmínky na profesionální úrovni. I to by mohl být impulz pro nové talentované fotbalistky a byla bych ráda, kdybychom některou vychovali také u nás v Chrudimi.

Sleduješ fotbalové zápasy v TV či na stadionu a komu vlastně fandíš? Byla jsi někdy na „výjezdu“ v zahraničí jako hráč nebo fanoušek?

S mateřskými a studijními povinnostmi se také omezil čas strávený u televize. Přestože jsem získala titul se Slavií, fandím odvěkému rivalovi z Letné. Dokud jsem ještě žila v Praze, navštěvovala jsem domácí zápasy Sparty. Co se týče zahraničí, při mém působení v Portugalsku jsem mohla shlédnout zápasy Ligy mistrů v Portu a Evropské ligy v Braze, kde jsem bydlela a studovala.

Jaké máš ještě zájmy, koníčky, čemu se věnuješ mimo fotbal?

V tuto chvíli už na mé koníčky nezbývá příliš času, ale s přibývajícím věkem mého syna zkoušíme všechny sporty, jako jsou běhání, kolo, tenis, florbal a podobně. Chtěla bych, aby si vyzkoušel vše, co ho zaujme, a následně si mohl vybrat, co ho bude bavit nejvíce.

Fotogalerie