2. rozhovor s Josefem Košátkem

Pan trenér Josef Košátko je fotbalový srdcař, sportovní fanatik, dloholetý hráč i úspěšný trenér, který vychoval celé generace fotbalistů, sportovců a stále ho můžeme potkávat na trenérské lavičce. 21. 7. navíc slavil narozeniny, k čemuž mu blahopřejeme a přejeme stálé zdraví a trochu toho fotbalového štěstíčka. V dorostu dokonce hrával za Transportu Chrudim, když v Chrudimi studoval. Jsme velmi rádi, že ho máme v našem klubu, kde připravuje nyní hráče U-19 na vstup do dospělého fotbalu.

Jak se Vám zde líbí? Jaké jsou Vaše první pocity ?

Chtěl bych říci, že toto angažmá není záležitost rozumu, ale srdíčka. Jako dorostenec jsem byl v Transportě zaregistrován k 1. 1. 1968 a zde se fotbal naučil. Trénoval jsem snad ve všech větších městech bývalého Východočeského kraje, na severu v Jablonci a Českém Dubu, v Českém Brodě, Velimi ve středních Čechách a v Chrudimi nikdy. Pomyslný kruh se uzavírá. A pocity? Hráči určitě nejsou dokonalí, ale chtějí a to je důležité!

Od kolika let jste hrál fotbal? Jakými týmy jste za svoji fotbalovou kariéru prošel a na jaké úrovni jste hrál nejvýše?

Fotbal jsem pokoušel od útlého věku, ale spíš jako samouk. Teprve v Chrudimi jsem ho začal dělat systematicky. Již jako dorostenec jsem trénoval s A týmem tehdy třetiligovým, ale až po vojně jsem hrál pravidelně divizi za Transportu. Proto rád vzpomínám na skvělé hráče Kubáta, Netolického, Vojtěchovského, Štursu a mnoho dalších. V 27 letech jsem se z rodinných důvodů přestěhoval do N. Bydžova a hrál již jen krajský přebor.

Máte ve svém životě jen fotbal, nebo se věnujete i jiným sportům?

Ano, jsem sportovní fanatik. Hraji pravidelně hokej v odborářské lize, kde jsem působil několik let jako hrající trenér v Krajské lize dospělých. Ještě před pěti lety jsem závodně hrál fotbal, což operace kolena překazila a hraji tenis.

Jak jste se dostal k trenérské profesi a co Vás dodnes na trenéřině baví? Jakou nejvyšší soutěž jste okusil jako trenér a jakých úspěchů jste dosáhl?

K trenéřině mě namotivoval jeden kdysi vynikající fotbalista, ale špatný trenér v N. Bydžově. Ve 28 letech jsem si udělal první trenérský kurz a stal se hrajícím trenérem. Na trenéřině mě baví ten proces vzájemného působení po ose trenér – hráč a naopak. K tomu patří adrenalin, sem tam nějaký úspěch, někdy i neúspěch…. Jako trenér jsem působil třikrát v druholigových Pardubicích a Bohumíně. V kariéře se mi podařilo osmkrát postupovat a čtyřikrát zachránit soutěž z velmi těžké pozice.

Např. bylo velmi těžké zachránit Pardubice. Nejprve z osmi bodů po podzimu a podruhé potom, kdy tým byl na hraně sestupu, hráči nedostávali peníze, stávkovali. Nakonec jsme druhou ligu dohráli v euforii.

Zažil jste někdy pocit mimořádného úspěchu („otočený“ zápas, finále, vítězství v soutěži, vyhraný zápas o postup), na který nejde zapomenout?

Zde zmíním dva příběhy. Na konci července jsem dostal tým Fomei Hradec Králové, kam přišel nový sponzor a měl podmínku okamžitého postupu. V minulém ročníku skončili 11. a bylo to zajímavé. Nakonec jsme zvítězili s ohromným náskokem. Druhou akcí byla malá vesnička Milíčeves u Jičína. Výborové přijeli, že potřebují zachránit. Na otázku zda mají peníze, odpověděli kladně, a tak jsem jim řekl, že budeme hrát o postup, což je rozesmálo. Na jaře jsme byli třetí nejlepší. V létě potrénovali a skvěle vstoupili do podzimu, pouze dvakrát remízovali a nebylo co řešit. Mimo jiné za námi daleko skončili Transporta i Elitka Chrudim. V obou případech se postupovalo do divize.

Vybavíte si z minulosti situaci, kdy Vám jako týmu tzv. teklo do bot (v zápase nebo v turnaji, v soutěži), vůbec se nedařilo a nakonec jste slavili vítězství, bodový zisk nebo záchranu? Kdy a jaký tým to byl?

V těžké situaci jsem v zimě převzal druholigové Pardubice. Postupně jsme se lepšili, stoupali tabulkou, až přišlo finále. V posledním kole jsme hráli na nynější Viktorii Plzeň, kde se rodila generace výborných hráčů, například Vágner, Šmejkal, nynější trenér Krejčí atd. V tomto utkání jsme nesměli prohrát, jinak byl sestup. V poločase jsme prohrávali 0:2 a bylo to infarktové. Nejprve jsme snížili a pět minut před koncem vyrovnali. Za těch pět minut jsem zestárnul o deset let. A co je zajímavé? Tehdy branky vsítili Jirka Kovárník, dnešní trenér U 17 a osmnáctiletý Pavel Jirousek, chrudimská trenérská legenda.

Trénujete výstupní ročník naší mládeže. Co všechno musí zvládat hráč, aby byl ve Vašich očích připraven na dospělý fotbal ?

Hráč z U 19 by měl umět z fotbalové abecedy všechno. Postupně dozrávat a dokončovat vývoj taktický, psychický a v některých aspektech fyzický. Samozřejmě nemluvím o českém hráči, potažmo chrudimském.